ΖΕΝΟ ΚΑΠΡΑΛ!

ZENO KAPRÁL

DVEŘE

Jsem u dveří a tolik se mi nechce
do domu vstoupit, zaklepat.
Jako bych chvilku otálet měl ještě,
pod stříškou z loubí s duší stát.

Jsem u dveří a nerozhodně zvedám
ruku, hned zase spustím ji.
Tak dřevo mezi mnou a tím co hledám
nás spolehlivě rozdělí.

Jsem u dveří a nebojím se toho,
proč tedy nejít domů hned?
Je útulný a pokojů má mnoho,
v každém lze tělu pohovět.

Jsem u dveří a dům mi říká pane.
Třeba ho teprv stavět mám.
Široké zdi a krovy skampované,
do chodby běhoun pákistán.

Jsem u dveří a výmluvy mi došly
jak dračkám, peří na peří,
tam, uvnitř domu. Pusu za mnou pošli!,
až vejdu. Už jsem u dveří.

ΖΕΝΟ ΚΑΠΡΑΛ!

ZENO KAPRÁL

STUDENO

Volaný k pořádku pod olovem nebe,
jen kývnout sousedu smím urousaný spěch.
U nohou zvíře. Ono tak smutně zebe
jak do něj přelila se moje tmavá krev.

Noc takhle nejspíš trnula odjakživa
ženského složení, že voják strachem chvěl,
prýštila mízu ze zvětralého zdiva,
po kameni zeravů; jen jantar kameněl.

Zvířetník nedýchal, aniž co jeho jest,
očima žhaví a ze záškubů pacek,
hádati můžeme jenom z linie hvězd
hejn divně sesedlých, budoucnu to vracet.

Nic s sebou nevzal, nalehko vyběh z domu.
I na stín zapomněl, za ducha ho mají.
Jen cení zuby jak soukmenovec Romů,
zaluská prsty, vše do tance se dají.

Šat světce z lodenu pne, korbu nadouvá,
ven nikdy nepustí tě přes bočnici svou.
Bdí luna u závor a málo vytí dbá.
Tak budeš oštěkán až s tím co vynesou.

ΖΕΝΟ ΚΑΠΡΑΛ!

ZENO KAPRÁL

SALÓNY

Kdo přijdou po nás, jací jsou; na to se ptát.
Ve studni bydlet, nehostinné Falklandy zřít.
Vyprázdní vítr rohy hojnosti
a manu spadanou budeme do mošen sbírat
hlídačům prahů zrovna u nosu.
Otevřou zářivé salóny dokořán chřtán.
Benátská zrcadla na stříbrných sloupech
k lustrům se otočí. Jako poslušné štíty
když u Syrákús hořely lodě. Blahoslavíš je,
ty, z kolonie chudých, zvlášť na majetku,
abys pak noci protančil před hovádkem?
Vždyť dost bylo zpěvu proradných Sirén
co plavci slyšeli až k zešílení stěžňů
na vratkém parketu po kterém pění vosk.
To bohyně zůstaly samy. Král odpadků
brázdí ulicí a hledá asyl zmaru.
Smíme-li volit, volíme vždycky špatně.

ΟΙ ΛΕΞΕΙΣ

 ZENO KAPRÁL

ΟΙ ΛΕΞΕΙΣ

Οι λέξεις αιωρούνται επί των κυμάτων·

μιλώ γι’ αυτές στους στίχους μου και νιώθω κάματο.

Ω πώς σιχαίνομαι ό,τι προκαλεί την κόπωση

και ω πόσο κοπιαστικές βρίσκω τις λέξεις.

Μ’ εκπλήσσει που τόσο επιθυμώ να είμαι δίχως λόγια

και ν’ αναγγέλλω με χειρονομίες μόνο την ερείπωση

στο πεζουλάκι καθισμένος και κατάκοπος

και με τα κρίνα του πεδίου ολόγυρά μου.

Από το μέσος ενός πανίσχυρου ουρανού

προβαίνει άγγελος βοών μεγάλως λέγων τάδε:

Επέστη η πτώσις, της Βαβυλώνος η άλωσις επέστη,

Της πόλεως των κοπιώντων και των πεφορτισμένων.

Μετάφραση: Γιώργος Κεντρωτής.

ΖΕΝΟ ΚΑΠΡΑΛ!

ZENO KAPRÁL (1941)

DVEŘE

Jsem u dveří a tolik se mi nechce
do domu vstoupit, zaklepat.
Jako bych chvilku otálet měl ještě,
pod stříškou z loubí s duší stát.

Jsem u dveří a nerozhodně zvedám
ruku, hned zase spustím ji.
Tak dřevo mezi mnou a tím co hledám
nás spolehlivě rozdělí.

Jsem u dveří a nebojím se toho,
proč tedy nejít domů hned?
Je útulný a pokojů má mnoho,
v každém lze tělu pohovět.

Jsem u dveří a dům mi říká pane.
Třeba ho teprv stavět mám.
Široké zdi a krovy skampované,
do chodby běhoun pákistán.

Jsem u dveří a výmluvy mi došly
jak dračkám, peří na peří,
tam, uvnitř domu. Pusu za mnou pošli!,
až vejdu. Už jsem u dveří.

ΖΕΝΟ ΚΑΠΡΑΛ!

ZENO KAPRÁL (1941)

LEHKÁ

Na štaci stojím jako túje
u branky hřbitova.
Vítr mi šaty profukuje
a brzy bude tma.
Miláček ještě nejde,
něco ho zdrželo
Červené kvítky v rejdě,
na které pršelo.
Zda pluju nebo kotvím,
co na tom záleží.
On se to stejně dozví
a musí mi to říct.
Že odpouštění poklesku
víc trápí druhého
pro kterou bolest není tu
nad moji lepšího.

Bude se asi zlobit.
Snad mě i udeří.
Taky chce lásku drobit.
A v celek uvěřit.

ΖΕΝΟ ΚΑΠΡΑΛ!

ZENO KAPRÁL (1941)

VĚCI

Připadá mi, že svět není
ve skutečném rozjaření,
když i sen se oddal věcem,
aby umřel jako ony.
Rostlinám to nevysvětlím
ani přísným živočichům,
křemíku a slídám lesklým
na podnosu s chleby hříchu
malých soust, či krve na rtu.
Jinak voní bílé růže
po kaskádě z vlastní tíhy
než co kopec s octem vinic
na vesnici sesuje se.
Neboť bdíme, dokud hrozí.
Až pak věci přitulí se
jako děti  paži otce,
neví o tom-li je čeká
věcný život, bez buzení,
brebentění jen a léta
stárnutí v masové hrobce.

ΖΕΝΟ ΚΑΠΡΑΛ!

ZENO KAPRÁL (1941)

 

STUDENO

Volaný k pořádku pod olovem nebe,
jen kývnout sousedu smím urousaný spěch.
U nohou zvíře. Ono tak smutně zebe
jak do něj přelila se moje tmavá krev.

Noc takhle nejspíš trnula odjakživa
ženského složení, že voják strachem chvěl,
prýštila mízu ze zvětralého zdiva,
po kameni zeravů; jen jantar kameněl.

Zvířetník nedýchal, aniž co jeho jest,
očima žhaví a ze záškubů pacek,
hádati můžeme jenom z linie hvězd
hejn divně sesedlých, budoucnu to vracet.

Nic s sebou nevzal, nalehko vyběh z domu.
I na stín zapomněl, za ducha ho mají.
Jen cení zuby jak soukmenovec Romů,
zaluská prsty, vše do tance se dají.

Šat světce z lodenu pne, korbu nadouvá,
ven nikdy nepustí tě přes bočnici svou.
Bdí luna u závor a málo vytí dbá.
Tak budeš oštěkán až s tím co vynesou.

ΖΕΝΟ ΚΑΠΡΑΛ

ZENO KAPRÁL (1941)

KLASY

Ďábelsky dobrý text jsem čet.
Bylo mi krásně, to se ví.
Tak se má život vymýšlet
a hnísti, dřív než, hotový,
zalit je kovem  těžkých sil.
On celého mě obstoupil
a k zbláznění mi, považ jen,
tkvět musit v něm, jím  ověnčen
se popínat na stařinách,
že nebylo kam uniknout
a co jsem ani nechtěl snad.
Tu trvám. Jiný někdo plách.
Vezmi mu boty, ať je jat,
vedený, bez šlí, v temný kout
a třes s ním, nedovol mu spát!

Dlí v kleci žita zlatý pták
a kokrhá o polednách.