STANISLAV KOSTKA NEUMANN (1875-1947)
ANDANTE
Pod mraky stůně dnes večer srpnový a srdce mé,
ve zvadlém větříku se chvěje větvoví a srdce mé
jen tichou, tak zcela tichou písní večerní.
A stráně kolem zasmušile sní pod hřívou lesů,
ztrativších půvab tajemných hlesů,
jež v měsících lásky rodí se z nich, vzdechy a smích.
Je ticho a smutek a mlčení barev,
nemocné ticho pod mraky,
jako by nikdy již ze šedých larev nesměly vzejíti,
v slunci se zaskvíti
motýlů pestré zázraky.
A myslí si nemocné srdce mé,
že sotva již někam dojdeme;
takový příliš lidský cit jím počíná chvít;
jak tulák zbloudilý, skrčený v plášti,
myslí si s nejistou lítostí,
že nebude velkých již radostí, ni velkých záští.
Že bylo by krásno se povznésti
nad radosti, žaly, neřesti.
Myslí si, myslí srdce mé
v nemocný večer srpnový,
chvěje se, chvěje se srdce mé
jak unavené větvoví.
Το υλικό της ανάρτησης μάς το έστειλε η εικονιζόμενη φίλη του μπλογκ κ. Brooke Burke.
