ΑΝΤΟΝΙΝ ΚΛΑΣΤΕΡΣΚΥ!

ANTONÍN KLÁŠTERSKÝ (1866-1938)


HROB BÁSNÍKŮV

Sním, že jsem v hrobě již tak mnohý rok,
leč dosud slyším vše, nechť tma mne halí:
pláč nad sebou a vzdechy, prázdné chvály
i klevet lži, jak stane tu i sok.

Zprv přichází sem ke mně četný krok,
leč vždy jich míň - už počet jich jen malý:
ti umřeli už sami - ti jsou v dáli,
a jiným splách mne s mysli času tok.

Pak přichází už jenom stará dáma
se stopou krásy v tváři, dlí tu v snách,
a já se chvěji blahem - tys to sama.

A posléze ni ona nejde, ach!
Zda dohrála i ona žití drama?
Teď, teprve teď, rozpadám se v prach.



Το υλικό της ανάρτησης μάς το έστειλε η εικονιζόμενη φίλη του ιστολογίου κ. Greta Cavazzoni.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 13

JAROSLAV HAASZ (1860-1939)


ZNĚLKA

Jak majáku svit, jenžto přístav střeží
a v tmavé noci nekonečné délky
vstříc lodím po kypících vlnách běží,
mou myšlenku vždy láká úsměv znělky.

Ví, nežli v květu rosa růže svěží,
než perla bílá, skrytá v záliv mělký,
mne vábí k sobě - myšlenka v ní leží,
jak v ozdob zlatých lemu démant velký.

A chtěl bych, aby myšlenka má byla
jen jako rosa na poupěti ranním
tak mladá, vlahá, vonná a tak bílá.

Má láska, před níž oči v štěstí skláním,
a záře vašich zraků zlatým pláním
víc nežli démant z ní by vykouzlila.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 12

JAN ZAHRADNÍČEK (1905-1960)


TĚŽKOODĚNEC

Každý rok níže
sklání se hlava tvá,
v tmách anděly tíže
bezmocná svolává.

V sousedství hlubin, ó dnové
s hvězdami na rubu,
vznesou se podoby nové
z rozbitých kadlubů.

Již dávno, dávno je s námi
tíže jak přilba a meč,
ale co mámí, co mámí

a zpod hledí časná se ztrácí
jak žehnání žalu a řeč,
jak hvězdy a slzy a ptáci?

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 11

RŮŽENA JESENSKÁ (1863-1940)


JE TICHÝ VEČER

Je tichý večer toužení a zamyšlení,
nad řekou ptáci lítají a hvězdy visí,
šplíchání vody do snění se teskně mísí,
vztahuju ruku v divném rozechvění.

Ohníčky rudé na vorech se zachvívají,
a žlutá skála důvěrně se v šero zlatí,
obzory v teplém gázu jako sny se tratí,
a vlny v náruč moře pospíchají.

Daleko v něčí náruč též bych pospíchala,
modravé hvězdy padají, a světla hasnou,
jen hvězdy svítí, svítí na tu cestu krásnou.

Vztahuju ruku, jak bych žhavou růži brala,
z čí drahé ruky, Bože? Marné roztoužení:
má ruka stydne - kdo by zahřál ji - tu není.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 10

ADOLF BOHUSLAV DOSTAL (1873-1939)


UŽ NEVÍIM

Už nevím, kde jste napsal onu větu,
že člověku jen trochu smíchu stačí
a ostatek že dotrpí si v pláči.
Sám prožil jsem to, kolik pravdy je tu.

Já utrh jednou bílý kalich květu,
leč svadl dřív, než dozní píseň ptačí...
A člověk sám si nikdy nepostačí,
vždyť aspoň úsměv potřebuje k letu.

Mé srdce, v skalách holub osamělý,
jen volá v smutek černé hodinky,
a marně volá. Obzory se stměly.

A mezi proudy bez kormidla zmítán
kus země ve tmách hledám jedinký. -
Ba, z trnů je ten lidský život splítán.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 9

VLADIMÍR HOLAN (1905-1980)


SLAVNOST

Samoten, sám a do váh víček hozen,
znej vážit pohled bolesti, jenž zchmurněl by ti zítra,
bys rukou procitnutí vložil čirý hrozen
na talíř jitra.

Sešit a orsej, broušený vliv číše,
věnec a šíp: pro všechny melodie
znej skládat do fontány, která v hudbu píše
přítomnost krásné šíje.

Znej sklenout vzduch, v němž jasně by zněl smích,
zažehnout krb a... vzdálit se! Neboť jsou panny,
jež zde by minuly.

Kdož ví, neschází-li nám ve vztazích
k hvězdám či k milence jen odstup svrchovaný,
abychom splynuli.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 8

OTAKAR AUŘEDNÍČEK (1868-1947)


SVATÁ NOC

Ty rubíny, jež kol čela ti hoří,
mé krve krůpěje jsou, kterés vsála,
kdy v noci oné nevýslovném hoři
rameny svými tělo mé jsi spjala.

Tvé oči měly odlesk zpěvných moří,
v nichž hvězdná zář až ze dna divně sálá.
Tvých ňader růží vůně ještě moří
teď duši mou, již krutá bolesť rvala.

A slova tvá nevidné prsty byly,
jež hrály duše mojí na klavíru,
jenž dlouze lká a sladce nocí kvílí.

A vůně ňader tvých a tvého těla
já dlouze ssál v hlubokém, velkém míru
té noci, jež se v nekonečno skvěla.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 7

JAROSLAV KVAPIL (1868-1950)


INICIÁLA

Tvou krásou zázračnou své sloky začnu snící:
mdlou krví minia jak řízy Madonn sněží
se v starých modlitbách, jež v oratořích leží,
tak budeš zářit v nich svou zbožnou zřítelnicí.

Tak chrámem gothickým šli k Panně Prosebnici,
když hřměly varhany a všechny zvony věží,
v svých těžkých infulích a s žalmen na rtech kněží,
jak k tobě, Madonno, má píseň jásající.

Já před tvým zázrakem mřel v úžasu a plesu,
až jeho nádheru jsem do své duše přijal
a ve své umění jak skapulíř ji nesu.

Kdo zvedne knihu mou, až dávno mrtev budu,
ten spatří krásu tvou hned v barvách iniciál,
z nichž bude sálat jas tvých nesmrtelných údů.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 6

BOLESLAV ČERNÝ (1881-1930)


SNĚNÍ

Na okna rám se horká hlava klade,
v prach ulic unavený zrak se noří....
Když v prsou bouří ještě srdce mladé,
jak rádo všemu novému se koří!

Podivný cit se úlisně v hruď krade....
na konci obzoru čís pohled hoří;
zrak setká se s ním dlouhou cestou všade,
a v chvatu dne nás ve vzpomínkách moří...

A duše zvolna hebká vlákna spřádá,
prach ulic náhle v koberce se změní,
neznámá přichvátá a v roztoužení

do ucha šeptne: dítě - mám tě ráda -
a pokoj víří náhle kolem v letu,
mdlá hlava cítí dotek vlhkých retů.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 5

JAN SKÁCEL (1922-1989)


SONET O MPLIVÁNÍ Z MOSTU DO VODY

Jsou věci o kterých se nepřemýšlí
a slušný člověk nemá ani kdy
než naplivat si do své vlastní tváře
to radši plivat z mostu do vody

Jaké je ticho nad plynoucí řekou
jak je to pěkné stát na mostě sám
a naklánět se dolů přes zábradlí
a šeptat vodě: plyneš ale kam?

A chválím most a rovněž řeku chválím
a zírám za tím plivanečkem malým
jak plyne dál až k moři doplyne

Něžně a tiše na vodu se dívám
svůj chleba jím a svoje písně zpívám
není jich příliš chleba také ne

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 4

FRANTIŠEK HRUBÍN (1910-1971)


KRÁČEJÍCÍ V POLÍCH

Dech slunečný se zavřel do netřesku,
pták temně rozplynul se, sotva hles,
je po polednách a pod bičem blesků
mdlá stáda vesnic k stříži táhnou dnes.

Duněním kroků pradávného žháře
zachvěla se zápraží kamenná,
nejstarší strom si vzpomněl na štěpaře
při prvním blesku, lásko plamenná.

Osamělý se v polích výškám vzdává
a svými kroky těžce ohledává
tvou vrátkost, země, připravená pít

a třesoucí se v žhavém zastavení.
A v oslnivém příboji tvých žit
skořápky ztracenější není.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 3

JOSEF HORA (1891-1945)


NĚKDE V DÁLCE

Někde v dálce už voní bezy.
Někde v dálce už
s kloboukem v ruce po zelené mezi
jde zamyšlený muž.

Člun po vodě se houpe, vítr vane
a vše je slib,
jenž z modrých větví tichým světlem kane
do vůně lip.

A je to jenom obraz tvého těla,
vzdálený chodec ten,
do jehož vlasů mlha napršela

ti jarem, jehož není.
Tím jarem, jehož není
a jímž už dnes se cítíš přemožen.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 2

IVAN BLATNÝ (1919-1990)


JARO

Karfiol zůstal stát na střeše bungalovu,
vrací se vlašťovka, sleduješ její let,
a první pupeny jsou vytepány z kovu,
budeme vozit hnůj, znám to už nazpaměť.

Obloha vrní zas, je ještě na hambalkách,
ač se má vyjasnit, ač má být krásný den.
Zdaleka hvízdá vlak, zdaleka hvízdá dálka,
stříbrné krůpěje ťukají do oken.

U branky na hřišti trénují malí hoši,
karfiol zůstal stát na čerstvém novém koši,
přijď, slunce z Francie, a podej nám svůj svit.

Už bych chtěl jíti pryč a otevírám dveře,
už bych chtěl jít pryč, kdybych na Riviéře,
muselo by se zcela vystříbřit.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 1

EUGEN AUGUSTIN MUŽÍK (1859-1925)


JAK NENÁVIDÍM!

Jak nenávidím protivné ty hlupce,
již z odpadků se živí umění,
jichž myšlénka jen - břicha ztučnění,
jichž život včely ne, sprostého trubce!

Jest těžko jádro v prázdné hledat slupce
a teplo v malovaném plameni.
Ba na zelný trh bych bez prodlení
chtěl hnát ty baby, kejklíře a tupce.

ať koupí tam je rumaři a rasi,
by káry táhli, a ne povoz Krásy.
A kdyby k tomu nechtěli je bráti,

z jich prázdných hlav dát škopků nadělati
a naložit v ně okurky a zelí,
by aspoň jednou něco v hlavě měli.