Η ΠΡΟΣ ΤΟΝ ΕΡΩΤΑ ΡΟΠΗ

FRANTIŠEK HRUBÍN

Η ΠΡΟΣ ΤΟΝ ΕΡΩΤΑ ΡΟΠΗ

Κι αν έφυγες, στα βήματά σου κολλημένη η

γαλήνη ατόφυα μένει ακόμα.

Υπέρλαμπρη με δεκανίκια αργοδιαβαίνει η

σελήνη στων νερών το στόμα.

Τη νύχτα μου ικετεύω αμίλητη ν’ αντέξεις,

ωσότου νά ’ρθει και με χάρη

η σιγαλιά τη θύρα να μου κρούσει: λέξεις

να λειώνουν στάλες κεχριμπάρι.

Μετάφραση: Γιώργος Κεντρωτής.

ΦΡΑΝΤΙΣΕΚ ΓΡΟΥΜΠΙΝ!

FRANTIŠEK HRUBÍN (1910-1971)


ZPĚV LÁSKY K ŽIVOTU

Jednou vás opustím, modré hladiny vod,
vás, kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod,
vás, noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí,
vás, lípy s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí,
divizny, proti nimž chudnou plápoly svic,
jednou vás opustím navždy, nebude nic.

Pro mne nic nebude, slunce zpod mračen léta
však rozpeří svůj jas v krásné končině světa,
křídlovky o pohřbech do snů družiček dál
třást budou s mrazením cizí sváteční žal,
tirády cvrčků dál slavně budou znít v trávě,
jež vědět nebude o mé blouznivé hlavě,
dál budou křídlovky čerpat mladý dech z plic,
z toho však na věky pro mne nebude nic.

Vše jednou opustím, smutku, opojný blude,
kraj všecek zpívá však, vždy že sladko žít bude,
dále si budou dva lunu se sluncem plést,
navzájem snímat si z očí něžný třpyt hvězd,
dál budou chocholem olší potřásat břehy,
běžící za řekou, kde jsem sníval pln něhy,
dál moře Mléčných drah budou kypět a z pěn
snílkové budou tkát nový kosmický sen
a oči hvězdáren hloub se, ještě hloub vnoří
do noci bezedné, mágům zrcadla zboří,
dál poutník po kopcích půjde hvězdám svým vstříc,
dál měsíc bude jak žena v spanilé mdlobě
z té dálky strašlivě vábit člověka k sobě.

I kdybych, podzime, stokrát opustil víc,
s tvou cháskou plačtivých větrů nechci mít nic,
ať pro mne skončí vše, všechna příkoří, hoře,
jež ryly v srdci jak larvy, nečasy v koře,
ať pro mne skončí se lásky blažený žel,
dál máj se bude skvít skrze závoje včel,
hlína se za pluhy bude zdvíhat a klesat
jak křídla, z porob se budou revolty křesat
a chudý s bohatci, s tlupou beranních skal
bojovat o půdu, které všechen pot dal,
dál prales, oceán cestám budou se vzpouzet,
dál bude budoucnost závrať v člověku vzbouzet,
na světě bude dál širší a širší kruh
zabírat lidský hlas, ať si se všech stran metá
mrazy a černě smrt, věčná sudička světa.

Než všechno opustím, kéž mě strhuje zas
to, čím jsem dosud žil, dějů kovový hlas
a radost hluboká z díla rvaného smrti,
náklonost k člověku, který okovy drtí,
a touha, z které jsem tento vroucí zpěv psal,
vždy znovu přemoci těžký ze smrti žal,
kéž strhuje mě zas láska k životu, k zemi,
ta láska, s níž obzírám modré hladiny vod
a kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod,
a noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí,
a lípy s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí,
kéž slyším blíž a blíž, a všechen lidský rod,
oceán budoucna šumět, z něhož kéž všechnu
širokou volnost svých dětí zhluboka vdechnu!



Το υλικό της ανάρτησης μάς το έστειλε η εικονιζόμενη φίλη του ιστολογίου κ. Caroline Francischini.

ΦΡΑΝΤΙΣΕΚ ΓΡΟΥΜΠΙΝ!

FRANTIŠEK HRUBÍN (1910-1971)


IN MEMORIAM

Při vzpomínce na tvůj jasný hlas
všichni muži, co tě líbávali,
s rtů svých stírající si hebký popel,
při vzpomínce na tvůj jasný hlas,
který hloubka vzdaluje a kalí.

Prší na tvou milovanou hruď
přes hlínu a přes kořínky země,
a v nejdelší noci jiná tíha
tiskne tvoji milovanou hruď
chvíli sladce, chvíli nepříjemně.

Do tvých dávných vlasů sáhla smrt
jak vichřice do plavého lánu -
na špičkách těch posledních dnů svítí
zlato vlasů, jež rozčísla smrt,
proud k nám a proud na neznámou stranu.



Το υλικό της ανάρτησης μάς το έστειλε η εικονιζόμενη φίλη του ιστολογίου κ. Birgit Schrowange.

Ο ΓΡΟΥΜΠΙΝ ΣΤΟΝ ΓΑΛΑΣ

FRANTIŠEK HRUBÍN

SVIT HVĚZDY UMŘELÉ

(za Františkem Halasem)


I

Dnes básník ani neví, proč tu je,
už se tu život veršem nerozsvěcí,
dnes už se jenom stenografuje
úpění rozpadajících se věcí.

Je tomu dvacet let, co pod nebem
divokých kaváren jsme sedávali.
Strom, jenž tvou rakev nesl v kmeni svém,
byl plný hnízd, i když už okoralý.

Není tu oken ani východu,
kam sáhnu - nikdo, a přec není k hnutí.
Jen v tobě, Bože, měl jsem svobodu,
prostorno k pádu jako ke vzlétnutí! –

Tak chodíváme pozdě ke křížku,
znamením z dětství dotkneme se čela.
„Rač zbaviti nás strachu!“ - Františku,
Maria Panna már tě vyslyšela.

Vesmír se k tvému lůžku nahrnul,
měsíc dal bledost tvému vychládání,
tam, kde se rozlil život, bílou sůl
sypaly hvězdy do hodiny ranní.

A smrt tě vyplavila z veršů tvých.
Jak děsilo nás často nahmátnutí
tvé časnosti v těch vodách hlubokých!
Dnes přibylo jim na záhadné chuti.

Zatímco nám se život náš
zoufale nad stránkami novin drobí,
ty cestou mrazivou se ubíráš:
překročils hroby, to i naše hroby,

a do věčnosti odstrčil jsi Zem
na místě, kde se jednou hrbit bude
poslední hrob, v němž navždy s člověkem
zajde i sen, jenž živil tvoje chudé.

Konečně jsi se shledal s maminkou.
Tvé srdce do ní od let vychládalo,
to na rubáš ti plínku za plínkou
sešívala a pořád bylo málo.

Dnes pro tvou bledost smrtelnou si šla.
Když rubáš o tu bledost nastavený
došila, jehlu tiše zabodla
sem do vdovího srdce jedné ženy.

Zatímco my zde věci rovnáme
podle jmen, v tobě srovnaly se samy
a navždy - podle družby neznámé.
Neměls čas ani rozloučit se s námi,

ze Země najednou jsi pospíchal,
tam věci ještě bezejmenné tuše.
Cos odměřeno měl, jsi vydýchal
a nyní dýcháš svobodu - vzduch duše.

Smrt za smrtí - už léta ztrácí svět
poslední básníky, co pohromadě
dovedou dosud život udržet:
jsou sami dnes, až v hrobě budou v řadě.

Dnes básník ani neví, proč tu je,
už se tu život veršem nerozsvěcí,
dnes už se jenom stenografuje
úpění rozpadajících se věcí.


II

S chudými, kterým hlína vyspraví
děravý sen, až nahrne se na ně,
ty, z lásky lidský, z lásky rouhavý,
jsi tajně přitkán hvězdnou nití k Panně.

Prosívals: Dej mi trošku zalítat! -
zoufale věděls, že tě kdosi čeká,
když jitřenka už bledla v ranní chlad
jak zachlá kapka mateřského mléka.

Siroba Kuřátek tě mrazila,
svou vlastní však jsi nesl rozpačitě.
Zamluvit chtěla, nezamluvila
ji báseň - vždycky stesklo si v ní dítě.

Co slov jsi urputně i zlehýnka,
vyzkoušel k smrti, v srdi tajné přání,
ale jen jedno slovo - maminka -
otočilo se v zámku bez skřípání.

Buď sbohem, Země! Už je po stesku,
rozechvívá tě půlnoc věčnostrunná.
Dvě hvězdy vítají tě v nebesku,
Nerudův Měsíc a Máchova Luna.

První tě objal, oči roztály
teploučko v slzy, jako doma je ti.
Druhá však oči zmrazí v krystaly,
až políbí tě na ně bez objetí.

Cos nechal na zemi, to už tam nech!
Je škoda však tvých náměsíčných vlasů,
ty byly mé a dosud na ústech
cítím lesk jejich pozemského času,

tak šeptá Luna. Země vede svou:
Mé jsou ty smyčce pro cikády, v máji
vyrazím z hrobů písní trýznivou
a pro mrtvé ji živí zazpívají.

Měsíc však mlčí. Ať se hádají:
už dávno, když jsi s knihou usínával,
třpyt prvních bílých vlasů potají
soukal z tvých spánků, o tvou krev se hřával.

Nikdy však neohřál se natolik,
aby vás dva si ve snu dívka spletla.
Co by byl dal za jeden živý vzlyk!
Všechno to mrtvé ticho svého světla.

Co veršů rozsvítil jsi jako svěc,
abys až za smrt viděl bez dívání.
Zkoumači nicot. Nechals nakonec
svou rakev spustit k jejich ohledání.

Je samo tělo tvé a kolem zem.
Tak je tam ticho, že bys slyšel bdící,
jak soumrak v hlíně škrabe paprskem,
tmu hrobů odmykaje večernicí.

Nezměříš vesmír - rozplývej se, miz ...
I kdybys přebral popel těla svého
do posledního prášku, stále bys
byl na začátku světa stvořeného.

Čas prostolibou vůni rozduje
v omilostněných váncích po všem světě.
Maria Panna már se smiluje,
k té tajné hvězdné niti rozpřede tě.


III

V nevíře víry k neuvěření
v zoufalství naděje až k udoufání,
tak jdeme k tvému hrobu, sklíčeni,
a přece k žití hořce odhodláni.

Než smrt i po nás rozprostře svůj chlad,
toužíme živí aspoň andělíčky
svobody lidské chvíli polykat:
poslední touha pod mrtvými víčky.

Čtem jména na náhrobcích. Kameny
čtou zase z nás. Tvůj také po věk celý
číst bude z lidí, zprvu zmatený,
že stránky slepené se otevřely.

Nejsčetlejší je ale kámen ten,
co jméno toho pod sebou už navždy
zapomněl. Tak je na hřbitovech čten
každý z nás živých, čte ho kámen každý.

Jak dlouho bude pršet na náš hrob,
než zavlaží nám doušek rakvického
zetlelá ústa? Z rozmazaných stop
ti nahoře už nevyčtou nic zlého.

Je-li tam paměť, na nás pamatuj,
a vzpomínejte, potkáš-li tam známé.
Jak dlouho bude pršet na hrob tvůj,
než vydechneme, vydechnout-li máme?

Oficiální fotografie:
čtu otázku v tvém zraku udiveném:
Proč jsme zde, kde se žije nežije
a umírá se pod falešným jménem?

Ty však už víš, co je to nikde být,
zatímco živý kdečeho se chytá,
i toho Nikde - s touhou prodloužit
o ně svá Zde i nejmarněji žitá.

Vyhrávají ti na pouť bez lidí
a ani vítr nechce zůstat němý.
že za své skřipky se dnes nestydí,
shodil z nich listí se zpěváčky všemi.

Falešně vrže, nezná ani klíč,
jde to však z něho. Kdybys náhle ožil,
zahnal bys dvorní pozounisty pryč
a bratru větru poklonu bys složil.

Nad rakví na sta neupřímných vět
a kolem věnce položené v pýše.
Na stěnách arestů, co jich má svět,
pravá řeč pohřební se píše.

Ti, za něž smutek nosí havrani,
když zaživa se obracejí v hrobě,
ti chybějí tu - chudí, odraní,
z nich nikdo se dnes neprotlačí k tobě.

Dnes prudčeji se z dusna do vzdušna
vzpínáme, zem se ztrácí pod havětí.
V těch nejkrušnějších léta nekrušná
vyvoláváme aspoň pro své děti.

V nevíře víry k neuvěření,
v zoufalství naděje až k udoufání,
stojíme nad tvým hrobem, sklíčeni,
a přece k žití hořce odhodláni.

ΤΣΕΧΙΚΑ ΣΟΝΕΤΤΑ 4

FRANTIŠEK HRUBÍN (1910-1971)


KRÁČEJÍCÍ V POLÍCH

Dech slunečný se zavřel do netřesku,
pták temně rozplynul se, sotva hles,
je po polednách a pod bičem blesků
mdlá stáda vesnic k stříži táhnou dnes.

Duněním kroků pradávného žháře
zachvěla se zápraží kamenná,
nejstarší strom si vzpomněl na štěpaře
při prvním blesku, lásko plamenná.

Osamělý se v polích výškám vzdává
a svými kroky těžce ohledává
tvou vrátkost, země, připravená pít

a třesoucí se v žhavém zastavení.
A v oslnivém příboji tvých žit
skořápky ztracenější není.

ΕΦΤΑ ΤΣΕΧΙΚΕΣ ΜΕΤΑΦΡΑΣΕΙΣ ΤΟΥ "ΑΛΜΠΑΤΡΟΣ" ΤΟΥ ΜΠΩΝΤΛΑΙΡ

CHARLES BAUDELAIRE


ALBATROS

Souvent, pour s'amuser, les hommes d'équipage
Prennent des albatros, vastes oiseaux des mers,
Qui suivent, indolents compagnons de voyage,
Le navire glissant sur les gouffres amers.

A peine les ont-ils déposés sur les planches,
Que ces rois de l'azur, maladroits et honteux,
Laissent piteusement leurs grandes ailes blanches
Comme des avirons traîner à côté d'eux.

Ce voyageur ailé, comme il est gauche et veule!
Lui, naguère si beau, qu'il est comique et laid!
L'un agace son bec avec un brûle-gueule,
L'autre mime, en boitant, l'infirme qui volait!

Le Poète est semblable au prince des nuées
Qui hante la tempête et se rit de l'archer;
Exilé sur le sol au milieu des huées,
Ses ailes de géant l'empêchent de marcher.


***************************************

ALBATROS

Aby čas na moři za plavby krátilo si,
tu mužstvo posádky si chytá v dlouhých dnech
své němé průvodce na cestách, albatrosy,
spějící za lodí po hořkých propastech.

Ti vládci blankytu, jen postaveni na zem,
hned neohrabaní a plni ostychu,
svá křídla veliká jak vesla spustí rázem
a zplihlá po bocích je vlekou potichu.

Jak nemotorný je ten poutník okřídlený!
On, prve krásný tak, jak směšný, chudák, je!
Ten zobák dráždí mu svou lulkou z možské pěny,
ten po něm, bezmocném, zas chodí kulhaje.

A Básník také je jak tento kníže výší,
jenž létá bouřemi a z šípů má jen smích;
když stojí na zemi, kde posměch v tvář mu čiší,
při chůzi vadí mu pár křídel olbřímích.


Μετάφραση: Svatopluk Kadlec


ALBATROS

Tak často k zábavě své mužstvo lodní chytá
si albatrosa; ten, pták mořských oblastí,
jak soudruh netečný vždy za korábem lítá,
když zvolna přejíždí klín hořké propasti.

Jich ruka na prkna jej sotva položila,
a ten král azuru, nejapný, studem jat,
tam svěsiv žalostně svá velká křídla bílá,
jak vesla po boku je nechá přeplývat.

Ten poutník perutný, jak nehbytý je, vratký!
Tak ladný nedávno, je bídný, směšný tak!
Ti v zobák strkají mu dýmky troubel krátký,
ti po něm kulhají, jenž lítal - ubožák!

A Básník podoben je vládci říše mračné,
jenž navštěvuje bouř a střelců neváží;
když na zem vyhnán je v střed láje posměvačné,
ta peruť obrovská mu v chůzi překáží.


Μετάφραση: Jaroslav Haasz


ALBATROS

Nejednou k zábavě matrózi jako dravci
Chtí albatrsosy mít a chytí si je v hrách,
Je, kteří sledují, lhostejní spoluplavcui,
Loď klouzajcí hloub po možských hlubinách.

Když potom postaví je na palubní luby,
Králové azuru pojednou otupí
A vláčí žalostně svých velkých křídel ruby
Jak vesla po stranách, jak vesla potupy.

Jak, poutník křídlatý, teď těžkopádným sluje!
Jak, druhdy vznešený, je směšný, plný plih!
Kdos lulkou dráždí ho a jiný imituje
Kulháním chorého, jenž létal ve výších!

Básník se podobá princi, jenž v mracích svítí,
A s bouří hovoře, dbá střel jak iluzí;
Však na zem uvržen, on za posměchu cítí,
Jak křídla obrovská mu brání při chůzi.


Μετάφραση: Vladimír Holan


ALBATROS

Dost často chytají si plavci albatrosy
tak pro pobavení; ti mořští tuláci
se vznáší za lodí, jež klouzá přes kolosy
na hořkých propastech a jež se kymácí.

Hned jak je položí na prkno u kormidla,
těm králům azuru tak neobratným, žel,
poklesnou žalostně ta velká, bílá křídla
jak vesla, visící jim podél velkých těl.

Jak neobratný je ten poutník z lodních snímků!
A jak komický je on, jenž si nehraje!
Hle, jeden zastrčil mu do zobáku dýmku
a dhuhý opičí se po něm, kulhaje!

A Básník podoben je tomu králi mračen,
jenž létá za bouře a vždycky bez hrůzy!
je také v exilu a mezi hejnem kačen -
i jeho perutě mu vadí při chůzi.


Μετάφραση: Vítězslav Nezval


ALBATROS

Často těm z posádek postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po hořkých propastech klouzající,
té pouti lhostejný a vytrvalý druh.

Na prkna paluby ho složí a v té chvíle
je z krále azuru jen neohrabanec,
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé,
svěšeny po boku jak cizí těžkou věc.

Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby!
On, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný!
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny!

Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout.


Μετάφραση: František Hrubín


ALBATROS

Pro zábavu svou to dělají námořníci,
že velké albatrosy často chytají,
již letí jak lhostejní spolucestující
za loďmi, hořkou jež propastí klouzají.

Sotvaže kořist svou na prkna položili,
ten pták, jenž jako král se v azur rozletí,
svých křídel žalostně hned nechá smutek bílý
jek vesla bezvládná po poku kráčeti.

Ten poutník křídlatý, jak nemotorně stojí!
Dřív krásný tak, teď hnus, smích budí v diváku.
Chlap zobák dráždí mu smrdutou lulkou svojí
a jiný, kulhaje, se směje chudáku.

Je Básník podoben knížeti oblačnému:
směje se biřicům, v bouř zírá nehnutě,
vyhnanec na zemi, kde všechni spílá jemu,
a v chůzi vadí mu obrovské perutě.


Μετάφραση: Hanuš Jelínek


ALBATROS

Jen tak, jen z rozmaru veliké albatrosy,
netečné poutníky, chytají lodníci,
ptáky, jež moře snad na cestu přibralo si
k své lodi, po hořkých propastech plující.

Králové azuru, teď na zemi sesazení,
žalostně bezmocní, vláčejí nehnutě,
jak mrtvá vesla jen, v svém tupém ponížení,
za sebou po prknech bělostné perutě.

Křídlatý plavec, ach, jaký je nyní chudák!
Dřív překrásný, teď už jen dobrý k zasmání.
Jeden mu troubelí otvírá pyšný zobák,
druhý se opičí po jeho pajdání.

Básník je podobný tomuhle princi mračen,
závodí s bouří, šíp mu k smíchu může být.
Však vuhnán na zemi, řvoucími davy tlačen,
pro obří perutě tu nedokáže jít.


Μετάφραση: Ivan Slavík