KAREL ČAPEK
PROSINEC 1944
Nad blátem tábora pár holých stromů
ční k obloze jak ruce prosebné –
ó ruce prázdné, marně žádající,
vy ruce prázdné, žádající domů,
ční k obloze jak ruce prosebné –
ó ruce prázdné, marně žádající,
vy ruce prázdné, žádající domů,
ty bezútěšný temný úděli!
Těch dnů a týdnů, let, den ode dne,
ta trýzeň, ach, ti živí nežijící,
kdož pro svět mrtvi, aniž zemřeli –
Těch dnů a týdnů, let, den ode dne,
ta trýzeň, ach, ti živí nežijící,
kdož pro svět mrtvi, aniž zemřeli –
– ne, mrtvi nejsou ti, kdo v bědné muce
přec milují a touží, doufají,
ba nejsou mrtvi ti, kdo v šeré naději
vztahují roztouženě žádající ruce
přec milují a touží, doufají,
ba nejsou mrtvi ti, kdo v šeré naději
vztahují roztouženě žádající ruce
nad blátem vězení jak větve stromů,
tak jako holé větve k nebi ční
– ach, vždyť je zima už! čas vánoční!
vždyť domů náležíš, k svým milým domů!
tak jako holé větve k nebi ční
– ach, vždyť je zima už! čas vánoční!
vždyť domů náležíš, k svým milým domů!
to dlouhé čekání nakonec utrápí tě:
ty přece doma ženu máš a dítě –
– Po šedém nebi vzhůru se vznes pták.
