Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali bylo to překrásné a bylo toho dost Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám Polibek kapesník siréna lodní zvonec tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Sbohem a kdybychom si neřekli už více ať po nás zůstane maličká památka vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice a trochu mámivá jak vůněpozlátka
A jestli viděl jsem co neviděli jiní tím lépe vlaštovko jež hledášrodný chlév Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni Tvým osudem je let mým osudem je zpěv
Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůře mé naděje nic vám už nezbude Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy Sbohem a šáteček Vyplň se osude!
Měsíčku na nebi hlubokém světlo tvé daleko vidím. Po světe bloudíš širokém, dívás se v příbytky lidí. Po světe bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí. Měsíčku postůj chvíli, pověz mi, pověz, kde je můj milý. Měsíčku postůj chvíli, pověz mi, pověz, kde je můj milý. Vzkaž ty mu stříbrný měsíčku, mé že jej objímá rámě, aby si alespoň chviličku, vzpomenul tu a tam na mne, aby si alespoň chviličku, vzpomenul tu a tam na mne. Měsíčku po nebi pluj s mým poselstvím, že jeho osud je dnes osudem i mým. Zasviť mu do dodaleka, nocí, nocí pluj, řekni mu řekni, kdo že jej čeká. Zasviť mu do dodaleka, nocí, nocí pluj, řekni mu řekni, kdo že jej čeká.
V tůni nad mlýnskou strouhou vteřinu pouhou zdrží se proud z výru nad bílou hrází rašící mlázi vyráží z pout louky červených máků pod křídli ptáků oněmělých had co kůži si svléka z medu a mléka voněl mě líh Výsměch a potíže z kázní jsme snílci a blázni tří generací s vráskami rytými dobou čas zmařený mdlobou se nenavrací v bronzu jen tyčí se kopí lev uši své klopí tak kdo by se bál nečiny značené vinou se dějinami vinou ó bože co dál? Vůně potu a kůže nad něhou růže cynický smích lásko na konci léta osudy spléta ledový sníh vůně vody a prádla chlastu a žrádla k opojení lež a zrosený džbánek pro mdlobný spánek pokolení. Výsměch a potíže z kázní jsme snílci a blázni tří generací s vráskami rytými dobou čas zmařený mdlobou se nenavrací v bronzu jen tyčí se kopí lev uši své klopí tak kdo by se bál nečiny značené vinou se dějinami vinou ó bože co dál?
Schůzku nahradíš schůzi belhánim chůzi povykem klid vůne piva a kvásku nahradí lásku boha a cit klec co náhraška křídel kulturni přídel za umění dálky v zrcadle sklínky z prolhané skřínky na civění Výsměch a potíže z kázní jsme snílci a blázni tří generacií s vráskami rytými dobou čas zmařený mdlobou se nenavrací nečiny značené vinou se dějinami vinou co dělat že máš navzdory otcům a synům se odhodlat k činům kde domov
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil, na břehu řeky Svratky roste nízká tráva, rád chodil jsem tam denně, koupal se a snil, na břehu řeky Svratky kvete rozrazil a voda je tu těžká, chladná, kalná, tmavá.
I za slunného léta je zde zvláštní stín jak v starém obraze, jenž u nás doma visí, proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín, i za slunného léta je zde zvláštní stín jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.
Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka, a přece musil jsem tu každoročně žít, jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt, však nechodila k jejich břehům moje matka.
Jsou možná země, kde je voda modravá a nebe modravé a hory modravější, a přec mou zemí navždy bude Morava, jsou možná země, kde je voda modravá, a přec mi nejsou drahé jak ta země zdejší.
Jsou možná mnohem nádhernější hřbitovy, je Vyšehrad, ten zlatý klenot v srdci Prahy — a přec mě nejvíc dojímá ten žulový, jsou možná mnohem nádhernější hřbitovy, a přec ten nad Brnem je nade vše mi drahý.
Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil a v létě tyčí se tu kukuřičná zrna. Ó kéž bych, matko, s tebou dodneška tu žil, na břehu řeky Svratky kvete rozrazil, kéž žil bych s tebou, matko, dodnes ve zdech Brna.
Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka, a přec bych chtěl tu, matko, s tebou věčně žít, jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt, však ty jsi moje vlast, má vlast, má věčná matka.
Kádrují mě v Americe, taky v Kanadě, kádrují mě v republice ba i v úřádě. A kdyby mě stokrát znali, zase by mě kádrovali, vždyť to patří k politice, to je nasnadě.
Kádrují mě kolegové na své poradě, čtyři vlády exilové, pátá na hradě. S podpisem i bez podpisu, celá halda časopisů, asketi i kořelové zpěvu na bradě.
Kádrují mě bolševici věrní línii, dogmatičtí heretici v Kalifornii, muzikanti kvůli saundu, španělové z andergraundu, struktura i v opozici v český mafii.
Kádrují mě zdola zhora noví pánové, příčinliví hoši z fóra v Hradci Králové, důchodkyně, dorostenky, kátrováci z vépéemky a demokrati, byrokrati, klerikálové.
Kandiduje strana ctnosti s dvěma Vasily, nezvolenci z veřejnosti proti násilí. V erotaxi horko ťažko, kandiduje lektor Kňažko, v každým pádě na akádě hledaj posili.
Na Pasjenko čeká budaj, čeká v župánu, že ho zase jednou udaj ve Vatikánu. Zřek se totiž, to je k zlosti, černobůrskej národnosti, takže novej zájomnosti nejde do plánu.
Letí Váša v jambojetu, letí do hradce, kancelář má na klozetu, v křeslech poradce a z buk straší na okoři, jeho děsní braniboři, takže radši v Mrtvým moři letí koupat se.
Z leva z prava samozvanci v týmu sehránem, každej šašek má dnes šanci stát se Reganem. Věrka, Magda nebo Rita, usazeny u koryta, jen ten chudák morogita chodí zmaganej.