Δευτέρα, 14 Οκτωβρίου 2013

ΠΕΤΡ ΚΡΑΛ!




PETR KRÁL (1941)


KLÁVESY

    Bohumile Grögerové a Josefu Hiršalovi

Dál reptat, kdo ví. Raděj cenit zuby
vstříc větru a jaru, ventilátoru slunce a zvonícím
příborům; pilně, až do tmy u dna, sát vůni
hořké trávy. Být znovu obklopen: jezera, tyče, sníh.

Jezera – mokré hadry a tyče jako čáry,
trhliny v oslepujícím prašanu bílých míst
a nezvěstných lvů. Chvíli kov lesků, chvíli zas
  černé cáry
rozlitých stínů, s touž ochotou nechat se mnout a hníst,

drtit očima i čelem, než samy prolnou tvým masem.
Být prostoupen, znovu pozotvírán tím, co doráží
ze všech stran jak alarm, vítězně třást se
a sám zvonit. Na stráži s crčením vody ve starých
  nádražích

zatímco vlaky kolem bez konce obíhají
s hvízdáním, kde jen kovové cvakání výhybek
se drobně zadrhává. Svět nemá, co by tajil;
za zády smírně čeká recept na dávný lék

v černé lékárně křoví, ztemnělé agentuře;
nad hlavou svítí zpoza větví bílá depeše.
Cesty jsou laskavé, jak ochotná oslí kůže
žíhaná světly a stíny se asfalt tiše stře

lesem vstříc hromobití. Vpřed tápající dlaně
jsou samy hrány – bíle, černě – těmi klapkami.
Dál, v šedých vsích, se vrší téměř maně
prošlý čas, lemuje humna táhlými vlnami.

Na dně jara to skřípe, rez mu drhne ve švech,
táhne z něj hořce bahno; zas jen tvé zmatení
přežívá nápor touhy a větru, co ji nese.
Listován, listovat prostorem jak živé znamení

jitřené hned hrstí pepře, hned ostrou sprškou soli.
Roztažen na skřipci údivu v bezelstný úsměv dne
leštím vám kliky na kost přibroušenými slovy.
Až naprší a na vlhkém plátně města mátožně
  dosedne

roj racků na deštníky, na kostky šedé dlažby,
až manžety pianistů se snesou na temný tér
klapek, nic neubude; čerň zasálá za prsty, za
  láskou výheň vraždy,
piáno temně trhne křídlem ve shluku slunných ker.

Δεν υπάρχουν σχόλια:

Δημοσίευση σχολίου