Παρασκευή, 9 Μαρτίου 2012

ΦΡΑΝΤΙΣΕΚ ΓΡΟΥΜΠΙΝ!



FRANTIŠEK HRUBÍN (1910-1971)


ZPĚV LÁSKY K ŽIVOTU


Jednou vás opustím, modré hladiny vod,
vás, kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod,
vás, noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí,
vás, lípy s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí,
divizny, proti nimž chudnou plápoly svic,
jednou vás opustím navždy, nebude nic.

Pro mne nic nebude, slunce zpod mračen léta
však rozpeří svůj jas v krásné končině světa,
křídlovky o pohřbech do snů družiček dál
třást budou s mrazením cizí sváteční žal,
tirády cvrčků dál slavně budou znít v trávě,
jež vědět nebude o mé blouznivé hlavě,
dál budou křídlovky čerpat mladý dech z plic,
z toho však na věky pro mne nebude nic.

Vše jednou opustím, smutku, opojný blude,
kraj všecek zpívá však, vždy že sladko žít bude,
dále si budou dva lunu se sluncem plést,
navzájem snímat si z očí něžný třpyt hvězd,
dál budou chocholem olší potřásat břehy,
běžící za řekou, kde jsem sníval pln něhy,
dál moře Mléčných drah budou kypět a z pěn
snílkové budou tkát nový kosmický sen
a oči hvězdáren hloub se, ještě hloub vnoří
do noci bezedné, mágům zrcadla zboří,
dál poutník po kopcích půjde hvězdám svým vstříc,
dál měsíc bude jak žena v spanilé mdlobě
z té dálky strašlivě vábit člověka k sobě.

I kdybych, podzime, stokrát opustil víc,
s tvou cháskou plačtivých větrů nechci mít nic,
ať pro mne skončí vše, všechna příkoří, hoře,
jež ryly v srdci jak larvy, nečasy v koře,
ať pro mne skončí se lásky blažený žel,
dál máj se bude skvít skrze závoje včel,
hlína se za pluhy bude zdvíhat a klesat
jak křídla, z porob se budou revolty křesat
a chudý s bohatci, s tlupou beranních skal
bojovat o půdu, které všechen pot dal,
dál prales, oceán cestám budou se vzpouzet,
dál bude budoucnost závrať v člověku vzbouzet,
na světě bude dál širší a širší kruh
zabírat lidský hlas, ať si se všech stran metá
mrazy a černě smrt, věčná sudička světa.

Než všechno opustím, kéž mě strhuje zas
to, čím jsem dosud žil, dějů kovový hlas
a radost hluboká z díla rvaného smrti,
náklonost k člověku, který okovy drtí,
a touha, z které jsem tento vroucí zpěv psal,
vždy znovu přemoci těžký ze smrti žal,
kéž strhuje mě zas láska k životu, k zemi,
ta láska, s níž obzírám modré hladiny vod
a kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod,
a noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí,
a lípy s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí,
kéž slyším blíž a blíž, a všechen lidský rod,
oceán budoucna šumět, z něhož kéž všechnu
širokou volnost svých dětí zhluboka vdechnu!



Το υλικό της ανάρτησης μάς το έστειλε η εικονιζόμενη φίλη του ιστολογίου κ. Caroline Francischini.

Δεν υπάρχουν σχόλια:

Δημοσίευση σχολίου