ΖΕΝΟ ΚΑΠΡΑΛ!

ZENO KAPRÁL

STUDENO

Volaný k pořádku pod olovem nebe,
jen kývnout sousedu smím urousaný spěch.
U nohou zvíře. Ono tak smutně zebe
jak do něj přelila se moje tmavá krev.

Noc takhle nejspíš trnula odjakživa
ženského složení, že voják strachem chvěl,
prýštila mízu ze zvětralého zdiva,
po kameni zeravů; jen jantar kameněl.

Zvířetník nedýchal, aniž co jeho jest,
očima žhaví a ze záškubů pacek,
hádati můžeme jenom z linie hvězd
hejn divně sesedlých, budoucnu to vracet.

Nic s sebou nevzal, nalehko vyběh z domu.
I na stín zapomněl, za ducha ho mají.
Jen cení zuby jak soukmenovec Romů,
zaluská prsty, vše do tance se dají.

Šat světce z lodenu pne, korbu nadouvá,
ven nikdy nepustí tě přes bočnici svou.
Bdí luna u závor a málo vytí dbá.
Tak budeš oštěkán až s tím co vynesou.