Ο ΓΡΟΥΜΠΙΝ ΣΤΟΝ ΓΑΛΑΣ

FRANTIŠEK HRUBÍN

SVIT HVĚZDY UMŘELÉ

(za Františkem Halasem)


I

Dnes básník ani neví, proč tu je,
už se tu život veršem nerozsvěcí,
dnes už se jenom stenografuje
úpění rozpadajících se věcí.

Je tomu dvacet let, co pod nebem
divokých kaváren jsme sedávali.
Strom, jenž tvou rakev nesl v kmeni svém,
byl plný hnízd, i když už okoralý.

Není tu oken ani východu,
kam sáhnu - nikdo, a přec není k hnutí.
Jen v tobě, Bože, měl jsem svobodu,
prostorno k pádu jako ke vzlétnutí! –

Tak chodíváme pozdě ke křížku,
znamením z dětství dotkneme se čela.
„Rač zbaviti nás strachu!“ - Františku,
Maria Panna már tě vyslyšela.

Vesmír se k tvému lůžku nahrnul,
měsíc dal bledost tvému vychládání,
tam, kde se rozlil život, bílou sůl
sypaly hvězdy do hodiny ranní.

A smrt tě vyplavila z veršů tvých.
Jak děsilo nás často nahmátnutí
tvé časnosti v těch vodách hlubokých!
Dnes přibylo jim na záhadné chuti.

Zatímco nám se život náš
zoufale nad stránkami novin drobí,
ty cestou mrazivou se ubíráš:
překročils hroby, to i naše hroby,

a do věčnosti odstrčil jsi Zem
na místě, kde se jednou hrbit bude
poslední hrob, v němž navždy s člověkem
zajde i sen, jenž živil tvoje chudé.

Konečně jsi se shledal s maminkou.
Tvé srdce do ní od let vychládalo,
to na rubáš ti plínku za plínkou
sešívala a pořád bylo málo.

Dnes pro tvou bledost smrtelnou si šla.
Když rubáš o tu bledost nastavený
došila, jehlu tiše zabodla
sem do vdovího srdce jedné ženy.

Zatímco my zde věci rovnáme
podle jmen, v tobě srovnaly se samy
a navždy - podle družby neznámé.
Neměls čas ani rozloučit se s námi,

ze Země najednou jsi pospíchal,
tam věci ještě bezejmenné tuše.
Cos odměřeno měl, jsi vydýchal
a nyní dýcháš svobodu - vzduch duše.

Smrt za smrtí - už léta ztrácí svět
poslední básníky, co pohromadě
dovedou dosud život udržet:
jsou sami dnes, až v hrobě budou v řadě.

Dnes básník ani neví, proč tu je,
už se tu život veršem nerozsvěcí,
dnes už se jenom stenografuje
úpění rozpadajících se věcí.


II

S chudými, kterým hlína vyspraví
děravý sen, až nahrne se na ně,
ty, z lásky lidský, z lásky rouhavý,
jsi tajně přitkán hvězdnou nití k Panně.

Prosívals: Dej mi trošku zalítat! -
zoufale věděls, že tě kdosi čeká,
když jitřenka už bledla v ranní chlad
jak zachlá kapka mateřského mléka.

Siroba Kuřátek tě mrazila,
svou vlastní však jsi nesl rozpačitě.
Zamluvit chtěla, nezamluvila
ji báseň - vždycky stesklo si v ní dítě.

Co slov jsi urputně i zlehýnka,
vyzkoušel k smrti, v srdi tajné přání,
ale jen jedno slovo - maminka -
otočilo se v zámku bez skřípání.

Buď sbohem, Země! Už je po stesku,
rozechvívá tě půlnoc věčnostrunná.
Dvě hvězdy vítají tě v nebesku,
Nerudův Měsíc a Máchova Luna.

První tě objal, oči roztály
teploučko v slzy, jako doma je ti.
Druhá však oči zmrazí v krystaly,
až políbí tě na ně bez objetí.

Cos nechal na zemi, to už tam nech!
Je škoda však tvých náměsíčných vlasů,
ty byly mé a dosud na ústech
cítím lesk jejich pozemského času,

tak šeptá Luna. Země vede svou:
Mé jsou ty smyčce pro cikády, v máji
vyrazím z hrobů písní trýznivou
a pro mrtvé ji živí zazpívají.

Měsíc však mlčí. Ať se hádají:
už dávno, když jsi s knihou usínával,
třpyt prvních bílých vlasů potají
soukal z tvých spánků, o tvou krev se hřával.

Nikdy však neohřál se natolik,
aby vás dva si ve snu dívka spletla.
Co by byl dal za jeden živý vzlyk!
Všechno to mrtvé ticho svého světla.

Co veršů rozsvítil jsi jako svěc,
abys až za smrt viděl bez dívání.
Zkoumači nicot. Nechals nakonec
svou rakev spustit k jejich ohledání.

Je samo tělo tvé a kolem zem.
Tak je tam ticho, že bys slyšel bdící,
jak soumrak v hlíně škrabe paprskem,
tmu hrobů odmykaje večernicí.

Nezměříš vesmír - rozplývej se, miz ...
I kdybys přebral popel těla svého
do posledního prášku, stále bys
byl na začátku světa stvořeného.

Čas prostolibou vůni rozduje
v omilostněných váncích po všem světě.
Maria Panna már se smiluje,
k té tajné hvězdné niti rozpřede tě.


III

V nevíře víry k neuvěření
v zoufalství naděje až k udoufání,
tak jdeme k tvému hrobu, sklíčeni,
a přece k žití hořce odhodláni.

Než smrt i po nás rozprostře svůj chlad,
toužíme živí aspoň andělíčky
svobody lidské chvíli polykat:
poslední touha pod mrtvými víčky.

Čtem jména na náhrobcích. Kameny
čtou zase z nás. Tvůj také po věk celý
číst bude z lidí, zprvu zmatený,
že stránky slepené se otevřely.

Nejsčetlejší je ale kámen ten,
co jméno toho pod sebou už navždy
zapomněl. Tak je na hřbitovech čten
každý z nás živých, čte ho kámen každý.

Jak dlouho bude pršet na náš hrob,
než zavlaží nám doušek rakvického
zetlelá ústa? Z rozmazaných stop
ti nahoře už nevyčtou nic zlého.

Je-li tam paměť, na nás pamatuj,
a vzpomínejte, potkáš-li tam známé.
Jak dlouho bude pršet na hrob tvůj,
než vydechneme, vydechnout-li máme?

Oficiální fotografie:
čtu otázku v tvém zraku udiveném:
Proč jsme zde, kde se žije nežije
a umírá se pod falešným jménem?

Ty však už víš, co je to nikde být,
zatímco živý kdečeho se chytá,
i toho Nikde - s touhou prodloužit
o ně svá Zde i nejmarněji žitá.

Vyhrávají ti na pouť bez lidí
a ani vítr nechce zůstat němý.
že za své skřipky se dnes nestydí,
shodil z nich listí se zpěváčky všemi.

Falešně vrže, nezná ani klíč,
jde to však z něho. Kdybys náhle ožil,
zahnal bys dvorní pozounisty pryč
a bratru větru poklonu bys složil.

Nad rakví na sta neupřímných vět
a kolem věnce položené v pýše.
Na stěnách arestů, co jich má svět,
pravá řeč pohřební se píše.

Ti, za něž smutek nosí havrani,
když zaživa se obracejí v hrobě,
ti chybějí tu - chudí, odraní,
z nich nikdo se dnes neprotlačí k tobě.

Dnes prudčeji se z dusna do vzdušna
vzpínáme, zem se ztrácí pod havětí.
V těch nejkrušnějších léta nekrušná
vyvoláváme aspoň pro své děti.

V nevíře víry k neuvěření,
v zoufalství naděje až k udoufání,
stojíme nad tvým hrobem, sklíčeni,
a přece k žití hořce odhodláni.